První den v budově školy

Ve svém posledním článku jsem psala o tom, jak mě skolila nemoc a musela jsem zůstat doma na online výuce. Následující týden jsem už ale byla v Praze, připravená vyjet.

Ilustrační foto

V úterý večer jsem si předpřipravila batoh s věcmi, nachystala si oblečení. Ve středu jsem vstala brzy. Nasnídala a provedla jsem další důležité věci. Stihla jsem ještě udělat pár pracovních úkolů. S dostatečným předstihem jsem si vložila notebook do batohu, desetkrát jsem si z nervozity odskočila na záchod a na električáku vyjela z bytu. Jelikož tam kde bydlím, máme něco jako recepci, požádala jsem pána o zavázání bot. Bez problémů, s úsměvem na tváři mi pomohl, a zároveň otevřel dveře.

Ačkoliv jsem si nastudovala jízdní řády autobusů a nastoupila správně, řidič ujel dvě zastávky a zahlásila se konečná. Úplně ztracená jsem nebyla, ale zeptala jsem se kolemjdoucího, z jaké zastávky se dostanu do svého cíle. Poradil mi, a já se tak bez problémů dostala do školy.

Dveře se otevřely. Čekaly na mě schody se samoobslužnou plošinou. Najela jsem na ni málo (byla jsem až moc vzadu). Poznala jsem to díky tomu, že se plošina ještě ani pořádně nerozjela a už se zasekla. Pustila jsem tlačítko na ovladači a mírně popojela dopředu. "Do prdele to musíte držet, jinak se to bude takhle zasekávat.” Takový milý pozdrav od zdejší paní recepční… nestihla jsem zareagovat. Jenom jsem jednoduše nechápala. Vyjela jsem nahoru, plošinu jsem zvedla a rychle ujížděla k výtahům, abych se déle nemusela vystavovat “příjemnému” obličeji starší malé paní, která pro sprostý slovník skutečně nejde daleko. 

Vysoko umístěná tlačítka mě přinutila se nadzvednout. Zmáčkla jsem a čekala. Rychlost nebyla žádná sláva, ale na to už jste ve světě hendikepů více méně zvyklí. Dveře se otevřely. V tuhle chvíli člověk musí být rychlý jinak bude skřípnut. Natlačila jsem se co nejvíc ke stěně jsem mohla, aby se dveře zavřely. Povedlo se. Elektrický hlas ohlásil mé patro a já opět musela rychle vyjet. Sundala jsem si bundu a čekala až se něco stane. Začali přicházet lidi, které už bych teoreticky měla rok znát. Některé jsem znala z profilových fotek v Teamsech, tři spolužačky jsem znala díky bohu už osobně, takže jsem měla aspoň nějakou morální podporu. Zbytek lidí mi stále dělá doteď problém správně pojmenovat.

Ve zkratce jsem nějakým způsobem “první školní den” zvládla. Spolužáci mi pomáhali. Při cestě domů jsem se tak nějak ztratila a nemohla jsem najít správně nasměrovanou zastávku. Možná po hodině jsem požádala jednoho pána, který by mi poradil a doprovodil. Byl ochotný a byl to jen kousek. Díky tomu jsem se v pořádku dostala do autobusu, dojela na nejbližší zastávku a zbytek dojela po svých.

V bytě jsem se odstrojila a jen na krátkou chvíli jsem na sebe byla pyšná - zvládla jsem první den. A přitom poznala, že lidé dokážou být i milí a hodní.

Tou nervozitou a spěchem jsem nezvládla nic vyfotit. Nejsem hold správný influencer. Každopádně vás čekají další články, ať už o škole, nebo o životě. Můžete se těšit na dávku čtení, a dokonce i pár fotek.

Mějte se hezky.

Terka