Březen nadivoko, turbulence v dubnu

Dlouho jste o nás neslyšely, že? Omlouváme se. Můžeme to vysvětlit jedině takhle. Za sebe říkám, že březen jsem pronemocněla, podala jsem žádost o byt zvláštního určení, a tak nějak jsem ho protrpěla. Nyní máme konec dubna. Píšu unavená, ubrečená, nemocná. Oči mám jak dva puky, tělem mi proudí bylinkové čaje s doplňky stravy na podporu imunity. Chtěla bych se píchnout o trn do prstu, abych upadla do kómatu. Poslední tři měsíce poměrně závidím Růžence. Energie mi ubývá, doktory obvolávám ob týden, výdaje se zvyšují, tlak v hlavě stoupá. 

Okno v mém bytě.

Do mého života se nastěhovala žena. Jmenuje se Nejistá Budoucnost. Spolu koukáme na filmy, přednášky, učíme se, chodíme ven. Náš rytmus tlukoucího srdce se sjednotil. Každý večer a v momentě kdy s námi není nikdo další, mi udělá díru do hlavy. Vleze do mozku jako parazit. Udělá mi z nervů a hormonů kaši. Hrozně ráda šeptá: “Jsi sama. Nebudeš mít kde bydlet. Kvůli tomu budeš muset přerušit studium. A do všeho nahrává fakt, že jsi pořád nemocná. Za chvíli se ti blíží zkouškový. Tik ťak, Terezko. Copak s tím uděláš?” Říká i další věci, ale to bych sem nerada vypisovala.

Tenhle měsíc se snažím víc chodit ven. Víc socializovat. Zatím je to tak 70:30 - to znamená, že jsem častěji zalezlá v bytě. Nicméně minulý rok byl stav 99:1 - takže obrat k lepšímu zaznamenám. Prostě dělám dětské krůčky.

Závěrem můžu napsat jediné: Letošní rok dává všem pořádně zabrat. 

Terka