Na zkoušku v Praze aneb Spolubyt jako odrazový můstek?

Neskutečně rychle to uteklo. Čeká mě (nás) poslední týden volna a pak už nezbyde nic jiného, než znovu popadnout joystick, zařadit nejvyšší možnou rychlost, kterou vozík dovolí a  hurá vstříc druhému ročníku na vejšce. No… I když, co si budem… Že bych už teď nějak hořela nedočkavostí, to o sobě říct rozhodně nemůžu. Ale co, jednou jsem si tuhle cestu vybrala, tak po ní teď hezky pojedu až do konce (rozuměj pokusím se dojet). Zatím bych teda ráda zdolala ten bakalářský milník, který se teď momentálně v mojí hlavě tváří jako konečná, ale každopádně uvidíme, jakým směrem mě za pár let vítr zavane.

Vy, co náš blog nevidíte poprvé, pravděpodobně si někde hluboko vzpomínáte, že nad bydlením jsem se tu už jednou vykecávala. taky jsem říkala, že se snad nějaká možnost rýsuje a nakonec ze mě nebude. 

Krom lidských stvoření obývá Spolubyt i králíček Ema. 

Minulý týden jsem konečně dostala příležitost podívat se na pár dní sama do Prahy a vyzkoušet si, jestli by tahle možnost pro mě byla reálná. Pět dní sama v Praze. Pět dní, který měly ukázat, jestli celý ty roky opravdu ležím na růžovém obláčku a můj sen je opravdu tolik reálný, jak si všichni myslí. Teď nemyslím z hlediska peněz. 

V úterý jsem totiž zaklepala na dveře Spolubytu. V kostce. Tenhle projekt má pod palcem Asistence, o.p.s. a je to vlastně byt zvláštního určení, ve kterém bydlí teď momentálně 5 lidí – dvě vozíčkářky dole a 3 chodící asistenti a spolubydlící v jedné osobě v patře. Ti platí snížený nájem podle počtu odasistovaných hodin. Může jít například o asistence typu: doprovody, výlety a někdy taky třeba i večerní ukládání. 

Ale to teď přesuneme na druhou kolej. O asistentech – spolubydlících vám povím třeba zase někdy příště.

Pak je tu ale samotná organizace Asistence, o.p.s., která zajišťuje lidem s handicapem žijícím na území Prahy spoustu služeb. Třeba právě taky osobní asistenci. Teď to povím úplně narovinu. Kdyby nebylo osobní asistence, můj život v Praze by nebyl reálný ani jedinou minutu.

První procházka k metru

Jen pro představu. Někdy příště se o tom ale zmíním víc. Za den se u mě vystřídaly 3 asistentky, aby mi pomohly s čímkoli jsem potřebovala. V mém případě to znamená pomoc z 99 % všech denních úkonů, který normálně zvládáte vykonávat vy sami, bez cizí pomoci, prostě automaticky. Od ranního přesunu z postele na vozík, pomoc s hygienou, jídlem nebo úklidem, přes doprovod po městě a v MHD, až po večerní ukládání. Prostě úplně na cokoliv potřebuju něčí ruce a nohy. 

Byl to neskutečný týden. Zjistila jsem, že i bez rodičů za zadkem, si můžu dělat vlastně co zrovna chci a hlavně tak, jak já opravdu chci. Díky osobním asistentkám, jsem mohla zažít naprosto bezproblémové cestování všemi dopravními prostředky, návštěvy obchodů, dokonce i restaurace nebo jen obyčejnou večerní procházku kolem jednoho pražskýho  rybníku. 

Waf-Waf poprvé v mém žaludku. Bylo to vynikající.

Teď bude v bytě probíhat rekonstrukce, ale když vše dobře půjde, brzy by mi jeden z pokojů mohl říkat paní. Čas ukáže, jestli pro mě bude Spolubyt opravdu odrazový můstek pro další život...

Tak zase někdy u dalšího článku.

Niki