Týden v Janských Lázních podruhé aneb Jak to vidí holka #2

Je to tak. Léto, s ním i zasloužené letní prázdniny, nám neskutečnou rychlostí prosvištěly mezi prsty. Většina školáků už opět sedí ve svých lavicích a já vás tu po dlouhé době vítám u dalšího článku.

Po roce zase spolu :)

A jaké že vůbec byly ty moje letní měsíce? No, nebudu vám lhát, nejsem vůbec cestovatelský typ, naopak. Největší radost mi uděláte, když můžu zůstat ve svém pokoji, koukat na svoje milovaný seriály nebo si třeba číst, sem tam vylézt na terasu a užívat si slunečních paprsků. Chtělo by se říct, že i bazénu, ani ten ale úplně není moje hobby. Vlastně vůbec. Ve vodě jsem nebyla už spoustu let. :D

Teď si asi říkáte "ta je ale divná" a klepete si přitom na čelo. Bez mučení se přiznávám. V tomhle asi trochu jo – prázdniny pro mě nikdy nebyly obdobím, kdybych chtěla něco nového zažít, nebo objevit. Nikdy mě to nikam neláká. Netoužím po tom poznat nová místa nebo lidi.

Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo. Nebo ne? Proto, když se kolem mě někdy před prázdninami mihla informace, že (naše) bývalá střední škola se chystá v létě pořádat úplně novou týdenní akci, jsem se po krátkém zvažování a taky domluvě s bývalými spolužáky, že Léto s Akádou pojmeme jako takový malý třídní sraz, rozhodla do toho jít.

To, že to asi nebylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, se začalo ukazovat vlastně ihned. Než jsme totiž vůbec všichni mohli zaplatit za týden v Krkonoších ne zrovna nejmenší částku, museli jsme si na to několik týdnů počkat. No dobře, stane se, ale opět se tady naplno ukázalo, že komunikace je opravdu základem všeho.

Pak přišel samotný týden T. Musím podotknout, že já, ani ostatní lidi z bývalé třídy, jsme se táborového programu, naplněného k prasknutí, neúčastnili, jelikož nám to přihláška umožňovala. No, a právě proto nás nedobrovolné oslovení "dovolenkáři" provázelo na každém kroku. Když to slyšíte jednou nebo dvakrát, vyzní to legračně, ale jakmile vás to provází celý týden, už to zase taková sranda není. To mi věřte…

Nakonec to byl takový sraz – nesraz. Přesto, že jsme chtěli být hodně všichni spolu pohromadě, celý týden jsme fungovali spíš v malých skupinkách mezi sebou. Rozuměj většinou Terka a Veru nebo my tři dohromady. Ach jo :(. Další paradox byl, jsme se nakonec ani nesešli všichni. Ach jo ještě jednou :(.  Lidi kolem nás se dělili na dvě skupiny. Jedna nás s přehledem ignorovala, a ta druhá, ač to třeba bylo myšlený v dobrým smyslu, nás zase popichovala.

Přes tyto sváry, přes různá úskalí, přes nedorozumění (které bylo zčásti mojí chybou), kdy mi bylo naznačeno, že ne všechny mé základní lidské potřeby mohou být uspokojeny v ten moment, v tu dobu, kdy bych si já představovala, bych teď ráda poděkovala těm, kteří za mnou (námi) stáli, byl vidět jejich zájem a v neposlední řadě se s nimi moc hezky povídalo. Vám všem patří jednou velké díky. :)

Tak takový byl můj úhel pohledu na srpnový týden v Janských Lázních. Už teď vím, že se žádné takové případné další akce nezúčastním. Bylo to zase nová zkušenost, ale jednou bohatě stačilo.

Všem přeju krásný vstup do nového školního roku, hlavně ať v těch lavicích nebo i posluchárnách máme šanci zůstat co nejdýl. :)

Zase někdy,

Niki