Nepudu ven, nepudu ven, budu pak nešťastná

Na úvod řeknu, že jsem se u titulku inspirovala písničkou Nepudu domů, která by taky v mém případě seděla. Dnešní článek nebude o škole, bude o tom, co se v mém životě běžně děje. Možná se v tom najde někdo najde. A mimochodem… nejsem asociální.

Teda fajn... tu jsme s Niki venku, po velice dlouhé době jsme se viděly.

“Běž ven.” “Proč sedíš pořád na zadku bytě?” “Proč se nejedeš projet?” Tyhle věty a otázky slýchávám často. Proč? Když jsem v Praze, můj jediný krátký pobyt venku, zažiji jen tehdy, když jdu vyhodit odpadky a to jedu hned zpátky. Prostě nechci nikam jezdit a má to hned několik opodstatněných důvodů:

• mám opravdu špatný orientační smysl,
• jsem neskutečně pomalá,
• když už mě někdo dostane ven, nechci se vrátit dovnitř, domů, kamkoliv,
• mám  pocit, že mi něco uteče, když budu venku.

Jestli je váš následují argument “Najdi si asistenci”, ani ta by tomu nepomohla. 

A jak je to s tím, když už opravdu někam chci jet? Většinou nikdo nemá čas, ani náladu. Proto jsem se rozhodla o tom napsat. Protože jsem naštvaná. Na sebe i na ty lidí, kteří mě “vyhazují” ven. Jasně jim říkám: “Tlačte na mě, já nikam nechci”. Nikdy netlačí dostatečně. Člověk ztratí motivaci, když mu lidi dávají najevo, že je přítěž. Potvrzují to věty typu: “Nemám čas, mám práci.” “To je daleko.” “Dneska ne, zítra” (opakuje se i následující dny).

Nicméně si za to ve většině případů sama. Prostě jsem vystrašený a líný jedinec. S klidem si popel na hlavu nasypu. Však jsem dospělá. Ale občas by si ten popel na sebe mohli nasypat i ostatní okolo mě. Já se totiž nemůžu sebrat a odjet autem na akci. Nemám řidičák. Se svými spazmami a lekavostí bych ve vteřině zabila sebe a ostatní. Taky si nedojedu ven, když má jen mechaničák. Někde se vysypu.

Už jsem párkrát přemýšlela, že si najmu osobního řidiče. Ale to bych se nedoplatila. Nemám prostředky, jako měla hlavní postava ve filmu Nedotknutelní (2011) :D.

Adios u dalšího článku. Mějte se fajn.

Terka