Jak mě to s tou vejškou napadlo?

S dovolením si na chvilku odskočím do minulosti. Přesněji do prvního ročníku obchodní akademie, kdy jsem nad vysokou začala přemýšlet. Jsem blázen, co? Moje názory na tohle téma se měnily asi tak často, jako si měníte ponožky. Když jsem byla ve čtvrtém ročníku (tady upozorňuji, že to nebyl maturitní ročník), polovina lidí v mém okolí byla pro a druhá polovina proti. V téhle době už jsem ale měla jasno. Na vysokou půjdu (v mém případě pojedu). Bylo to moje rozhodnutí. No… mamka by asi nebyla úplně ráda a bylo mi trošku divné mít jenom střední školu oproti mým ségrám, to přiznám. Ale obor obchodní akademie nebyl můj šálek čaje, takže jsem se chtěla vzdělávat v něčem, co mě baví. 

Přišel maturitní ročník. Podala jsem přihlášku na Metropolitní univerzitu Praha, na Mediálky (abychom nemluvili tak korektně). To nebylo ale všechno. Jelikož tu mají program Škola bez bariér se stýpkem na úhradu školného z 90 %, musela jsem (a to vám druhá holka na tahu potvrdí) napsat motivační dopis. Přijímačky padly kvůli coroně, takže pak už jsem čekala “jenom” na pohovor. A zakončilo se to administrativním kolečkem. Mezitím jsem si musela najít místo, kde v Praze složím hlavu, ale to už je jiná story.

Už jenom z toho co čtete, můžete usoudit, že to nebyla projížďka růžemi a ještě dlooouho nebude. Bojím se prakticky všeho. Velkýho města, zkoušek, nových lidí… seznam věcí zdá se mi nekonečný. 

Nezbývá ale nic jiného než si pořádně nafouknout kola a koupit si… co já vím? Uklidňující čaj?